EUROPEUM Institute for European Policy

Vztahy Evropské unie a Turecka jsou dlouhodobě diskutovaným tématem. Turecko je pro Evropu strategickým partnerem, ať už obchodním, tak i politickým a geografickým. Vzhledem k tomu, že Turecko tvoří předěl mezi zeměmi Středního východu, které jsou politicky méně stabilní, a zeměmi Evropy, je otázka jeho integrace do evropských struktur politicky významná. Ve světle událostí z minulých let byla však vidina tureckého přistoupení do Evropské unie odložena na neurčito.

Integrace Turecka má hluboké kořeny; formálně začala už se začátkem 60. let minulého století, kandidátský status má Turecko od roku 1999 a přístupová jednání byla spuštěna roku 2005. Několik kapitol integrace bylo otevřeno, žádná ale nebyla uzavřena a některé z nich byly dokonce zablokovány kvůli situaci na Kypru. V březnu 2016 byl znovu potvrzen závazek Turecka i EU k provádění společného akčního plánu, jehož cílem je zvládat příchod uprchlíků a migrantů do Evropy a oživit proces přistoupení Turecka do EU. Na to navázalo v červnu otevření dalších dvou kapitol integrace. Celý proces byl ale de facto odsouzen k dlouhodobému zmrazení po nezdařeném puči v červenci 2016, jenž vedl k výraznému zhoršení fungování právního státu v zemi.

V oficiální terminologii lze říci, že Turecko přestalo splňovat první Kodaňské kritérium[1], které tvoří základ pro přijetí země do EU. Pokulhávající demokracie, odklon od právního státu, útlak menšin nebo nedodržování lidských práv jsou denním chlebem dnešní turecké společnosti. Není jisté, kdo byl původcem nezdařeného puče v roce 2016[2], zda Fethullah Gülen, vůdce náboženského hnutí kdysi spřáteleného s největší tureckou politickou stranou AKP, jejíž předseda je zároveň prezident Recep Tayyip Erdoğan, nebo prezident sám, který chtěl obviněním gulenistů nastolit diktaturu svého režimu. Ať už byl původcem kdokoli, puč otevřel prezidentu cestu k upevnění moci pomocí nedemokratických praktik jako jsou politické čistky a uvězňování kritiků režimu. Režim se tak postupně transformuje od demokratického k autoritářskému[3].

Dalším krokem k posílení moci prezidenta byla změna ústavy v roce 2017, která přesunula více pravomocí do rukou prezidenta[4]. Zrušená pozice premiéra, sloučení této pozice s prezidentskou a předsednictví prezidenta Erdoğana v jedné ze dvou nejsilnějších parlamentních stran zásadně narušují demokratický systém tří nezávislých mocí – zákonodárné, výkonné a soudní. Prezident má totiž současně právo jmenovat soudce Nejvyššího soudu. Odklon od demokracie, právního státu a lidských práv je ve světle těchto událostí jednoznačný.

Turecko-evropské vztahy se ještě více zkomplikovaly po turecké ofenzivě v severní Sýrii v říjnu 2019. Zásah na severu Sýrie byl míněn zaprvé jako vytvoření 20 km ochranného pásma pro přesun syrských uprchlíků z Turecka a zároveň proti Syrským demokratickým silám (SDF), které mají vazby na protirežimní organizaci v Turecku PKK (Kurdistánská strana pracujících), již Turecko i Západ uznávají za teroristickou organizaci.
Ačkoliv jsou vazby na tureckou teroristickou organizaci potvrzeny několika zdroji[5], nelze si odmyslet fakt, že SDF, podporovány Spojenými státy, byly důležitými spojenci v boji proti Islámskému státu v této oblasti. Západní diplomaté byli tudíž postaveni do „schizofrenní pozice“. Evropská unie útok zkritizovala, avšak není v pozici, kdy by její kritika působila jako páka na turecké vojenské operace v regionu a Turecko drží plnou kontrolu nad svým jednáním.

Do této pozice se EU dostala dlouhými prodlevami mezi jednáními o integraci, vnitřnímu nesouladu v rámci turecké otázky a rétorikou při přístupových rozhovorech. V průběhu let se Turecku podařilo naplnit některé podmínky k přijetí a k započetí hlubší integrace do EU. Některé členské státy, především Francie, však pokrok neuznaly jako dostatečný a integrace tak byla pozastavena[6]. Z diplomatických jednání je zřejmé, že Turecko je nakloněné k proevropským změnám, avšak za jejich neplnění nechce být ze strany EU kritizováno vzhledem k tomu, že je stále suverénním státem mimo struktury EU. Turecká prohlášení o tom, že zamítnuté členství v EU není zásadním problémem, berou vítr z plachet evropským státům. Ty totiž ztrácí páku, jak nepřímo přes přístupové rozhovory Turecko usměrňovat.

Budoucnost vzájemných vztahů je prozatím jasná. Přístupové rozhovory zůstanou na dlouhou dobu zmrazeny. Obchodní toky budou pokračovat, avšak politické sbližování za vlády prezidenta Erdoğana nebude možné. Jistý ale není ani návrat k demokratizaci po skončení vlády nynějšího prezidenta. Výsledek voleb ukazuje dlouhodobý trend ve společnosti[7] a příklon k nacionalismu není záležitostí pouze posledních let. Obě strany se ale potřebují – Turecko Evropskou unii jako největšího obchodního partnera a EU Turecko jako důležitého partnera na Středním východě. Dalo by se předpokládat, že EU by mohla využít své strategické pozice v turecké ekonomice k nátlaku na tureckou vládu. Nesmíme ale zapomínat, že Turecko je také členem NATO a s druhou největší armádou v NATO a strategickou geografickou pozicí je důležitým partnerem pro Evropu, ať už je členem EU nebo ne.

Turecko mělo historicky jiný vývoj než evropské země a i kulturně se dosti liší, tudíž pro diplomaty není lehké najít společné hodnoty a cestu kompromisu. Pro Evropu bylo a bude Turecko problematickým partnerem, avšak EU je stabilní a váha 27 zemí (bez Velké Británie) by mohla pomoci Turecko přimět více spolupracovat s Evropou i politicky. Přístupové rozhovory jsou ale po událostech spojených s pučem zablokovány. Budoucí vývoj turecko-evropských vztahů tak bude vyžadovat mnoho kompromisů a trpělivosti na obou stranách. Lze předpokládat, že Turecko jako solitérní silný politický aktér v tomto regionu bude vyvolávat snahy o přilákání nového partnerství a bude tak velkým lákadlem pro jiné země mimo EU. Zejména zajímavé tak bude sledovat chování Ruska, které se snaží získat větší vliv v regionu a přiblížit se tak i Evropě.

Natálie Češková

 

 

[1] Kodaňská kritéria jsou prvotní podmínky pro započetí přijímání nové země do EU stanovené Evropskou unií po roce 1993. První kritérium se týká demokracie, právního státu a lidských práv. Druhé kritérium zohledňuje ekonomickou situaci země s důrazem na tržní hospodářství. Třetí kritérium se váže ke schopnosti plnit závazky po přijetí do EU.

[2] Al Jazeera 2017, dostupné z: https://www.aljazeera.com/news/2016/12/turkey-failed-coup-attempt-161217032345594.html

[3] BBC 2016, dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-europe-37883006

[4] BBC 2016, dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-europe-37883006

[5] Např.: Foreign Policy 2019, dostupné z: https://foreignpolicy.com/2019/10/17/turkey-claim-syrian-kurds-terrorists-not-isis-ypg-pkk-sdf/

[6] European Union 2018, dostupné z: https://www.europarl.europa.eu/RegData/etudes/BRIE/2018/628290/EPRS_BRI(2018)628290_EN.pdf

[7] New York Times 2019, dostupné z: https://www.nytimes.com/2019/04/08/opinion/turkey-nationalism-right-wing.html

Author :
Print

Leave a Reply