EUROPEUM Institute for European Policy

Když v roce 1973 přivedla britská konzervativní vláda premiéra Edwarda Heathe po několikaletém neúspěšném úsilí a peripetiích Velkou Británií do Evropského hospodářského společenství, začala již tehdy pro mnohé brexitová kampaň. I když referendum vyvolané labouristickou vládou v roce 1975 potvrdilo vůli Britů participovat na společném evropském projektu, kritici jak ze strany konzervativců, tak labouristů od té doby dštili síru na užší zapojování Spojeného království v evropském integračním procesu.

Kořeny odporu

Konzervativní strana byla od samého počátku ohledně evropských témat rozpolcená. Někdy je až s podivem, jak strana tyto dva rozdílné přístupy a sváření dokázala přetrvat. Nejinak tomu bylo v Labouristické straně, jež v sedmdesátých letech a první polovině let osmdesátých vykazovala míru euroskepticismu ještě větší, například ve svém volebním programu z roku 1979, kde zaznělo jednoznačné NE vůči prohlubování integrace směřující k federalizaci evropských států. Labouristický postoj změnil až Neil Kinnock v roce 1982.

Margaret Thatcher a její velmi kritický přístup vůči Evropským společenstvím v Konzervativní straně, potažmo v Britech, silně zakořenil pocit nedůvěry k čemukoliv „bruselskému.“ Jakýmisi záplatami byly během let vyjednané výjimky, např. britský rabat. Nicméně olej do ohně přidaly události roku 1992, stažení libry z Evropského měnového systému, a projednávání tzv. evropské ústavy mezi lety 2003-4, z kterých těžil v roce 1993 založený UKIP – Strana nezávislosti VB. K horování po referendu o setrvání v Unii se přidala ještě Referendum Party, založená podobně jako UKIP za jediným cílem, tj. vyvedení Británie z Unie.

Okamžiky rozhodnutí

V první dekádě nového tisíciletí byla už Konzervativní strana prostřednictvím svých předsedů nucena na velký nárůst preferencí UKIPu a všeobecného společenského euroskepticismu reagovat. Zásadní byly volby do Evropského parlamentu v roce 2004, ve kterých UKIP získal téměř 16 % a umístil se na třetím místě za konzervativci a labouristy.

V roce 2009 si strana UKIP tvrdě brojící proti Unii polepšila z 12 na 13 mandátů a vzala labouristům druhé místo. Konzervativci sice vyhráli, ale o 5 let později je čekala pohroma. UKIP Nigela Farage v evropských volbách v roce 2014 zvítězil a polepšil si o 11 mandátů. Konzervativci skončili až třetí a ztratili 7 z 26 mandátů.

Situace se nevyvíjela dobře ani na domácí scéně, proto se tehdejší předseda David Cameron rozhodl před parlamentními volbami v roce 2015 reagovat slibem, že pokud volby vyhraje, vypíše referendum o členství v Evropské unii. Dohnali ho k tomu nejen volební preference, ale také zejména tzv. jestřábové ve vlastní straně, kteří za další referendum brojili již 40 let, a Cameron je chtěl zkrátka na dlouhou dobu umlčet.

Brexitová kampaň a situace po brexitu Konzervativní stranu rozťala definitivně. Cameron rezignoval a na jeho místo přišla bývalá ministryně vnitra Theresa May, z tábora „remainers“. V její vládě zasedli i hlavní protiunijní tváře: David Davis jako ministr pro brexit, Liam Fox jako ministr pro mezinárodní obchod a rovněž Boris Johnson, jeden z architektů brexitové kampaně, který se ujal ministerstva zahraniční. Johnson i Davis posléze v červenci 2018 pro nesouhlas s vyjednáváním brexitové dohody premiérkou Mayovou na vládní posty rezignovali.

Boris Johnson – budoucnost Konzervativní strany?

Právě Boris Johnson, enfant terrible britské politiky, se nyní opět dostává do popředí. Absolvent Etonu a Oxfordu se po studiích proslavil jako novinář a korespondent z Bruselu, odkud zásoboval Konzervativní stranu detailními informacemi. Patřil v té době k oblíbeným sloupkařům tehdejší premiérky Thatcherové, možná i proto, že na Evropské komisi a jejím tehdejším předsedovi Delorsovi nenechal nit suchou. Po návratu do Velké Británie psal své populární komentáře a sloupky do The Daily Telegraph, The Spectator, GQ ad. Svůj mediální věhlas si vypěstoval také častým vystupováním v televizních pořadech jako Top Gear, Parkinson nebo Question Time. Od roku 2001 byl poslancem Dolní sněmovny Britského parlamentu. Zastával pozice stínových ministrů a předseda Konzervativní strany Michael Howard ho tehdy na krátko učinil svým zástupcem. Nejen, že mu nadále rostla popularita i přes veškeré milostné a jiné skandály, v roce 2008 byl dokonce zvolen starostou Londýna, kdy zvítězil proti „rudému Kenovi“ Livingstonovi. Ve funkci setrval až do roku 2016. Rok předtím se znovu rozhodl kandidovat a byl opět zvolen do Dolní sněmovny.

Vzhledem k tomu, že byl jedním z hlavních proponentů a podporovatelů brexitu, se předpokládalo, že po referendu nahradí ve funkci premiéra Davida Camerona a převezme kormidlo lodě zvané brexit. To se ale v roce 2016 nestalo; Boris Johnson pravděpodobně v té době necítil dostatečnou podporu a z boje raději vycouval.

O nynějších ambicích Borise Johnsona nemůže být pochyb. Stávající situace pro něj tak může být velkou výzvou. Pozice premiérky Mayové po tom, co v minulých měsících protrpěla velké debakly, zejména tři důležitá hlasování v parlamentu a nedávné ztroskotání vyjednávání s Labouristickou stranou o podobě brexitu, byla již delší dobu výrazně oslabená. Dokonce pod tíhou vlastní strany již dříve prohlásila, že se nebude ucházet o post předsedkyně strany na příštím sjezdu, tj. 29. září 2019. Diskutovaná byla i možnost jejího odvolání. Poslední její nabídkou byla rezignace za schválení dohody s EU. Nakonec v pátek 24. května Mayová v emotivním projevu prohlásila, že na post předsedkyně rezignuje 7. června a v premiérské pozici setrvá, dokud její strana nového lídra nenajde. Tak se uzavřela i kapitola historicky 2. premiérky v dějinách VB.

Brexit 2.0

Aktuální termín pro odhlasování brexitové dohody britským parlamentem je 31. října 2019. Pokud žádná dohoda neprojde, nastává tzv. tvrdý brexit. Pro nového lídra Konzervativní strany tak po odchodu Mayové začíná vše od začátku. Bude to souboj s časem a nového předsedu lehká situace nečeká, ba naopak. Co premiérka Mayová nebyla schopna prosadit za téměř 3 roky, se teď pokusí její nástupce prosadit za necelý půlrok, což zní jako nadlidský úkol.

Boris Johnson už nemůže vyčkávat a musí sbírat podporu na svou případnou kandidaturu na předsedu strany. Pozitivně se vyjádřil jeho názorový souputník Jacob Rees-Mogg, který před více než měsícem vyzval Johnsona ke kandidatuře. V polovině května, patrně tušíc konec Mayové, se Boris Johnson již definitivně odhodlal a veřejně ohlásil, že kandidovat zcela jistě bude. Výběr nového předsedy započne 10. června, nový premiér či premiérka by podle všeho mohl být ve funkci na začátku července.

Johnson byl k premiérce Mayové vytrvale kritický a volal po opravdovém, tedy tvrdém Brexitu, vyzýval k větší dynamice a odhodlanosti v jednání s EU. Deklarovanou ambicí je podle jeho slov sjednotit zemi a konečně důstojně Evropskou unii opustit. Brexit je podle Johnsona především příležitost, která se musí umět dobře uchopit. Svoji kandidaturu na nového lídra Konzervativní strany neomezuje jen na brexitové téma, rovněž se také nechal slyšet, že strana se musí opět vrátit k „osvědčenému“ programu, to jsou podle Johnsona nízké daně, bezpečnost a tradiční hodnoty.

Kandidovat pravděpodobně budou také taková jména jako Michael Gove, Amber Rudd, Sajid Javid, Dominic Raab, Jeremy Hunt, Penny Mordaunt a Liz Truss. Kdo se tedy stane novým nástupcem po těžce zkoušené Mayové? Jisté zatím není nic, snad jen to, že Boris Johnson bude trpělivý tak, jak byl až doposavad. Johnson totiž do prohraných bojů chodí nerad. Prohrál jen jednou, a to ve svých prvních volbách v roce 1997. V ostatních šesti to bylo vždy vítězství. Přichází čas Borise Johnsona?

Matěj Faltus

Author :
Print

Leave a Reply