EUROPEUM Institute for European Policy

Jen málokteré dva národy v Evropě sdílely po staletí tolik společných státních útvarů (např. více než 200 let trvající Polsko-litevská unie), aby mezi sebou ve století dvacátém tak nevraživě fyzicky a rétoricky bojovaly. Řeč je o Polsku a Litvě a jejich vztazích po roce 1989.
Na rozdíl od Běloruska, které nastoupilo v porovnání s Litvou po kolapsu Sovětského svazu na zcela jinou dráhu, tedy dráhu „nenávratu“ do Evropy, diametrálně odlišnou od té polské, byla Litva od začátku s Polskem za jedno. Litevské elity již od roku 1990 vyjadřovaly zřetelnou ambici vstupu do Evropských společenství a Severoatlantické aliance, v tomto bodě si Poláci a Litevci byli velmi blízcí.
Společné bezpečnostní a geopolitické cíle těchto dvou sousedních zemí ale nic neměnily na vzájemně velmi odměřeném a rezervovaném postoji v devadesátých letech. Toto období je především poznamenáno působením resentimentů z minulosti. Připomínáním konfliktů z období po 1. světové válce, obavami z územních nároků, nebo snad požadováním historických omluv byly polsko-litevské vztahy zatěžovány již od raných devadesátých let a jsou těmito tématy do jisté míry zatěžovány dodnes.
Obě země v období tzv. Oranžové revoluce na Ukrajině v roce 2004 táhly za jeden provaz a od té doby plně podporují snahy Ukrajiny, Gruzie a Moldávie o vstup do EU a NATO. I v případě jednání ohledně rozmístění amerického radaru na území České republiky a Polska stáli Litevci za polskou vládou, která aktivně lobovala za vybudování bezpečnostního radaru.
Za určité symbolické gesto a snahu o urovnání polsko-litevských historických rozepří můžeme považovat zákon, který prošel v roce 2007 litevským parlamentem a zaváděl 3. květen jako den státního svátku v Litvě (tento svátek je pro polský parlamentarismus velmi důležitý, jedná se o den, kdy v roce 1791 přijali ústavu, po americké ústavě druhou demokratickou konstituci na světě).
Neuralgickým bodem mezi Varšavou a Vilniusem je už tradičně polská menšina v Litvě, největší menšina v zemi vůbec. Již od 16. století žije mnoho Poláků na litevském území, v dnešní době je to zhruba 250 tisíc lidí, což je téměř 7 % veškeré populace žijící v Litvě. V hlavním městě Vilnius žije Poláků 88 tisíc (16,5 %) a ve dvou přilehlých vilenských okresech je dokonce procentuálně Poláků nadpoloviční většina. Tamější Poláci mají v Litvě dokonce své politické strany a spolky, např. strana fungující již 25 let, AWPL-ZChR.
V minulých třiceti letech bylo toto téma spolehlivým dmýchadlem sporů a spouštěčem rozčarování. Velkou nevoli polské vlády, která se aktivně k tamější polské menšině hlásí, budí nutnost zapisovat rodná jména litevsky a v posledních letech též zpřísnění maturity z litevštiny. Od roku 1989 nebyla litevská vláda a zástupci polské menšiny schopni žádného rozumného kompromisu. [1]
Tento konflikt dosáhl eskalace v minulé dekádě. Litevci v tomto kontextu začali Polsko chápat jako většího, staršího, často i arogantní bratra, který se vměšuje do jejich vnitřních záležitostí. Olej do ohně ještě přilila tzv. depolonizace, tedy „odpolštění“ litevské historie a veřejného prostoru. Za tím stojí zejména snaha o posílení národní litevské identity na úkor vědomí o polsko-litevském historickém soužití.
Naopak spojujícím pro Poláky a Litevce je projekt Mezimoří (polsky Międzymorze). [2] Ten se snaží o zlepšení regionální spolupráce. Tato polská iniciativa kalkuluje s propojením států okolo tří moří (Baltského, Jaderského a Černého). Region má být surovinově nezávislý na Rusku, protkaný supermoderní infrastrukturou a bezpečnostně silný a efektivní. Ruská anexe Krymu z roku 2014 a okupace východoukrajinských republik (Doněck a Luhansk) tak pro Polsko a Litvu představují ohrožení a zároveň výzvu pro nadcházející roky. Proto oba státy v nedávně době více hovoří o ještě větším utužení již velmi pevných bezpečnostních vztahů.
Ačkoliv můžeme hovořit o velmi blízkém a přátelském spojenectví, Polsko a Litva ani v minulých dvou dekádách 21. století neurovnaly spory, které se táhnou jako nit a pravidelně jitří vzájemné vztahy. Nezapomínejme, že s litevským územím je svázáno mnoho polských velikánů jako například Józef Piłsudski, Adam Mickiewicz, Jułiusz Słowacki, Józef Kraszewski, Konstanty Gałczyński a rovněž Czesław Miłosz. Některé z nich berou Litevci také za své autory. Kulturní a historická provázanost těchto dvou národů je natolik silná a přetrvávající, že se některé aktuální diplomatické problémy leckomu mohou zdát jako zcela banální a nepodstatné. Do budoucna ale zůstává otázka polské menšiny v Litvě záležitostí, která čeká na své rozřešení.

Matěj Faltus

 

[1] https://www.rp.pl/Dyplomacja/190209440-Bialorus-Polska-Warszawa-wysyla-sygnal-Lukaszence.html
[2] https://jagiellonia.org/miedzymorze-a/

 

Author :
Print

Leave a Reply